.png)
Krize má v sobě potenciál vybičovat to nejlepší z člověka
Snad již v době, kdy tento text vyjde, budeme z nejhoršího venku na vichřici virové pandemie budeme vzpomínat ve smyslu sčítání ztrát na majetku, ale již ne na životech. Ztráty jsou zřejmé. Co tolik zřejmé není, jsou zisky.
Krize, podobně jako nemoc, není dar. Krize je krizí. Nelze navštěvovat trpící pacienty a ubezpečovat je, že jejich nemoc je vlastně darem. Není - nemoc je nemoc. Ani stávající pandemie není dar. Ale můžeme z ní přes všechnu hrůzu něco získat.
Prvním ziskem je cosi, co bych nejasně nazval vědomí nesamozřejmosti života v mírových dobách či snad vědomí vděčnosti. Vlastně jsme už zapomněli, že žijeme ve vesmíru, který je prekérní, vratký, ve kterém ještě před pár generacemi bylo normální, že malé děti umíraly. Že dospělé kosily epidemie, požáry, silné deště nebo tsunami. A že průměrná délka života se potácela kdesi kolem čtyřicátého, maximálně padesátého roku věku.
Když se dnes omezí letový provoz kvůli vybuchlé sopce na Islandu, ptáme se udiveně, jak je to možné? Že by síly přírody byly silnější než síly našich technologií, známe přece již jen z dějepisu. Ale je to tak. I když jsme zvládli jeskynní lvy a lovíme a sbíráme v supermarketech, kde je i v zimě dost jídla, pandemie, jako ta stávající, připomene palčivě, že hojnost a zdraví není něco, co je automaticky dané. Je to cosi, co je nesamozřejmé, co máme jaksi navíc, a za co máme být vděčni. Není to jenom teoretická hra se slovy. S vděčností přichází pokora a s ní změna vztahu k přírodě, který již není neproblematickým vztahem suverénního majitele k pozemku, nýbrž vztahem pokorného správce, šafáře. Správce, který ví, že nic není samozřejmé. A že na nic nemám právo jen proto, že jsem.
Druhým ziskem je probuzení toho lepšího v nás. Válka odkrývá hrdiny, či spíše, přes všechny své hrůzy, je generuje. Oni jsou mezi námi vždycky, jen je v dobách míru není vidět, pokud se někde zrovna netopí dítě. Krize vichrem smete naše obranné vrstvy, make-upy a pláště, jde až na dřeň a ukáže, kdo je kdo. Kdo je ve skutečnosti hrdina a kdo zbabělec. Odkopeme se všichni.
Z církevních dějin si toho moc nepamatuji. Jednu věc jsem ale pochopil. Církev vždy nejlépe prosperovala v časech pronásledování, které generovalo světce a mučedníky. Naopak, v mírových časech se vždy potýkala s rizikem stagnace, jakési stojaté vody, a to až k úplnému zastavení. Nejhůře jí vždycky bylo, když ji vláda dané doby podala ruku a ona ji stiskla. Pak měla moc, ale nikoli vliv. V dobách pronásledování neměla moc, ale měla vliv. A taky ty světce a mučedníky a proudící krev v žilách.
Třetím ziskem pandemie je její vliv na každého z nás, na mě samotného. Krize má v sobě potenciál vybičovat to nejlepší z člověka. Slovy řeckých filosofu - bud' tím, kým jsi. Jedním ze sedmi smrtelných hříchů je acedia, lenost. Jenže leností se v těch dávných dobách myslelo cosi až přesně opačného než dnes. Nikoli odkládání úkolu, nikoli otázka vnější aktivity nebo neaktivity, nýbrž rezignace na to, abych se stal tím, kým mám být. Jen o člověku je totiž možno říct, že by něco měl. Není třeba - a omlouvám se za příklad příliš živočišný - poučovat třeba prase, aby se chovalo jako „skutečné prase".
U člověka ta věta ale dává smysl, člověk se má stát skutečným člověkem, má se naučit volit a volit správně. Lenost je vždy především leností srdce, kdy člověk nechce přispět svým dílem na realizaci své lidské existence. Rezignace na to, abych byl tím, kým mám být.
Jen člověk by něco měl, což vlastně znamená, že může dělat i něco jiného. A že to něco jiného nemusí být dobře. Kopretina umí být zcela kopretinou a vlk umí být zcela vlkem. To jen člověk se občas neumí chovat jako člověk, a na pozvání být člověkem v mírových dobách prosperity, kdy vlastně o nic nejde, velmi snadno přestane slyšet.
Akt sebepřijetí takového, jaký jsem, se pak může stát aktem velmi hluboké rezignace. V bouřích to není tak snadné. Bouře člověka nutí, aby improvizoval, přemýšlel, nacházel řešení. Snažil se zachránit život nebo zachránit firmu, vydržel všechno, bojoval a nevzdával se nikdy. Krize při všech hrůzách jsou zdraví prospěšné, aspoň tomu duchovnímu zdraví. Přispívají totiž k tomu, aby se člověk stal člověkem. Aby byl tím, kým paradoxně vlastně kdesi uvnitř duše už je.
Carl Gustav Jung, který by tomu rozumět měl, proto říká, že krize je šance. Je. Přinese hrůzy, smrt blízkých, ekonomickou nejistotu, narušenou tektoniku globálního světa. Ale dá vyrůst hrdinům, promění nás samotné a připomene, že máme být vděční. A že na nic na světě, na zdraví, manželství, děti nebo majetek, nemáme automatické právo. A že ani život sám není jen biologický fakt, nýbrž dar…
Převzato: Krize je šance, čas. Sonnentor, 1/2020